Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
UŽ JSME DOMA jsem měl vždy za podivíny a dinosaury. Aby také ne, vždyť vznik datují k roku osmdesát pět. Vždy se vymykali tomu, co se na domácí scéně pohybovalo. Měli v sobě kus z těch starých androšských partiček, které se v podzemí potulovaly před revolucí. Nejvíc na to odkazuje asi neškolený zpěv, který často zní jako písničky, které jsem si skládal jako pětileté dítě. Nějak v tom stále cítím punkový tah, který je s každým albem slabší, ale stále je přítomný. Nejvíc tu ale vítězí divnorockový art s erudovaně rozsypanou rytmikou, který se vyžívá v disharmonických postupech a zvláštní poetice.
Ta je z mého pohledu v poslední době asi nejaktivističtější. Václav Klaus by možná řekl ekologicky alarmistická. Texty se točí kolem vody, zimy, ledu a jako vždy mají svůj specifický smysl pro humor. Doteď se bavím tím, jak jsou zvukomalebné, vtipné a přitom mají hloubku i patřičné ostří. Koncepce je zde zcela jasná a při bližším ohledání je možné v nich najít poselství nejen ekologické, ale i sociálně kritické a nebál bych se říci i politické.
„Kry svoje oči tiše klopí že tají tají potají a v myšlenkách se stále vrací že jednou k břehu doplují a že se opět vločkou stanou která se v slunci vytratí Poslední zhasne! krami zazní a ještě malé – malé šplouchnutí…“
Čím déle „Kry“ poslouchám, tím víc mi v uších zrají. Stále nacházím něco nového. Ale na to jsem si už mohl zvyknout. UŽ JSME DOMA nikdy nebyli na první poslech. Jejich antihity, melodiku a frázování vokálů jsem vždy dokázal docenit až po určité době. Díky tomu jsem se ovšem jejich hudbou nedokázal nikdy přesytit.
Jednoznačně se jedná o jedno z nejlepších alb kapely, které řadím minimálně na úroveň alba „Uši“, které je pro mě prozatím špicí. Je naléhavější, hudebně zajímavější. Hlavně místa, kdy dostává více prostoru trubka Adama Tomáška a nově i hostující pozoun. UŽ JSME DOMA jsou samorost, který nejde zařadit. Kormidelník Miroslav Wanek do posledního alba zaklel poselství dnešních dnů. Pokud si dáte práci, najdete zde mnoho dalších odkazů, ať už je to osmičková symbolika nebo uprchlická krize.
Instrumentální projekt frontmana ELDER Nicka DiSalvo je asi přesně takový, jaký bychom od něj čekali. Tedy plný psychedelie a progresivní rockové klasiky, obsahuje ale i plnější stonerrockovou složku. Příjemné album bez překvapení.
Progresivní metalcore, který nese všechna stylová klišé, ale rozhodně mu nechybí švih a tempo. A vlastně je to i pestré, od death razance přes deathcore až po djent a melodické vyhrávky. Výsledek je sice takové načančané nic, ale za poslech stojí.
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.
Tento projekt táhne především charakteristický vokál Donovana Melero z HAIL THE SUN, což ve spojení se Sergio Medinou z ROYAL CODA znamená ono emotivně bolavé ukřičené post hardcore inferno, které odkazuje k domovským skupinám obou zmíněných hudebníků.
Rakouská brutální parta si za tematickou oblast své tvorby vybrala sériové vrahy. Je tedy asi logické, že těžiště i jejich třetího alba je deathgrindový nářez. A je to slušná porce třeba pro příznivce belgických ABORTED.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.